Vojtěch Mokrý: „Čerti nejsou bytosti z Pekla, ale svébytná rasa s vlastním místem ve světě, pravidly i historií.“
Muž, který miluje poušť, holduje šachu a do svého světa by si vzal protézu ocasu a kopyt. Tak se dá shrnout autor Vojtěch Mokrý, jehož knižní debut Cesty Kabanu právě vyšel v našem nakladatelství. Jak vznikala jeho první kniha, kam by pozval hlavního hrdinu a proč byste si neměli jeho knihu nechat ujít?
„Píšu i pro čtenáře skrytého v mé hlavě.“
Na úvod mi povězte, co by řekl malý Vojta na knihu od dospělého Vojtěcha? Líbila by se mu?
Malý Vojta by se k té knize ideálně vůbec neměl dostat. Pokud by se k ní přece jen dostal, pravděpodobně by ho vtáhla. V dětství mě přitahovaly příběhy s dobrodružstvím, výpravami a silnou atmosférou – Foglar, Verne, Tolkien nebo Správná pětka. Tenhle základ se neztratil, jen se časem proměnil v drsnější a méně přímočarou podobu.
Proč zrovna čerti?
Čerti jsou něco zakořeněného hluboko v podvědomí. Možná jde o ozvěnu dětství – postavy, které člověk znal z tradic a pohádek, ale v dnešní literatuře na ně narážel překvapivě málo. Právě tahle mezera mi stála za pozornost. Motiv zůstal povědomý, ale bylo potřeba ho přetvořit. Čerti tak nejsou bytosti z Pekla, ale svébytná rasa s vlastním místem ve světě, pravidly i historií.
Jak dlouho vám Ghan „obcházel“ v hlavě, než se dostal na papír?
Ghan vznikl v podstatě ve chvíli, kdy padlo rozhodnutí něco napsat. Zbytek světa se přidal velmi rychle a stále se rozrůstal, až bylo zřejmé, že nejde jen o jednorázový nápad. Prostředí, postavy i jejich vztahy se začaly rozrůstat a příběh si řekl o pokračování. V tu chvíli jsem se do toho ponořil a zamiloval, protože už nešlo jen o psaní jedné věci, ale o budování světa.
Kolikrát jste to chtěl celé smazat/přepsat?
Chtěl? No, spíš to bylo opakovaně nutné. S odstupem času se na starší pasáže dívám jinak i já. Vracení k nim často odhalí místa, která by dnes vznikla lépe. To je zkušenost, na které se shodne asi většina autorů. Zároveň je ale důležité poznat okamžik, kdy už text obstojí, a místo dalšího přepisování se posunout dál.
Byl to spíš boj, nebo se to „psalo samo“?
Většinou boj. Některé věci nefungovaly, jiné si odporovaly a občas došlo i na zásadní zásahy. Typickým případem byla kapitola plná dialogů, která se „psala sama“, ale musela se celá zahodit ve chvíli, kdy mi došel jeden podstatný detail – jedna z postav dříve přišla o jazyk. Podobné situace k tomu patří a zpětně je z toho vtipná historka, co myslíte?
To opravdu je, to musím uznat. Teď ale trochu záludná otázka… já osobně jsem typickou čtenářkou romantasy. Proč bych měla vaší knize dát v knihkupectví přednost před novým book boyfriendem?
Romantika? Co to je? Tohle nebude příběh o lásce, i když vztahům se nevyhýbá. Vztahy tam nevznikají proto, aby naplnily očekávání, a už vůbec nemají jistý výsledek. Pokud se mezi postavami něco rodí, svět kolem má tendenci to zkomplikovat, zpochybnit nebo rovnou zahubit.
Místo „book boyfrienda“ nabízí příběh postavy, které si nelze jednoduše zamilovat. Mají chyby, nesou si vlastní minulost a často volí špatně. Pokud vás láká příběh, kde city nejsou jistota, ale riziko, pak má smysl dát mému příběhu šanci.
Máte pravdu, to nezní úplně jako můj šálek čaje… zkusíte ale i tak najít něco, co by mě jako čtenáře mohlo zaujmout?
Jestli vnímáte Tolkienovu linku Aragorna s Arwen za romantickou, tak uvnitř romantiku najdete. Jen ten dobrý konec vám nezaručím. A já nejsem čtenářem romantasy, takže to popravdě nejspíš ani nedokážu objektivně posoudit. Mám rád klasické a drsnější fantasy, tím pádem jsem se snažil psát také pro čtenáře skrytého v mé hlavě.
A že k sobě jisté postavy něco silnějšího cítí vlastně ani nebylo v plánu, to vyplynulo až v průběhu psaní. Doteď mají u mě malý černý puntík! Ale byla to jedna z těch cest, které ke Kabanu patří a ve výsledku překvapila i mě jako autora.
Co pro vás bylo na cestě za vydáním nejtěžší?
Nejnáročnější byla nejistota. Ve chvíli, kdy text odejde do nakladatelství, ztrácíte nad ním kontrolu a nastupuje čekání bez jasného termínu i výsledku. Právě tohle období dokáže být psychicky vyčerpávající, když oslovujete nakladatelství postupně. O to větší rozdíl pak představuje osobní kontakt, jak to bylo ve FANTOM Printu. Místo ticha přišla reakce a dialog. V tomhle směru šlo o výbornou zkušenost.
Radil jste se s některými kolegy z řad českých autorů?
K českým autorům jsem si cestu našel až v průběhu psaní. Dřív převažovala zahraniční tvorba a domácí scéna zůstávala spíš stranou. S odstupem to působí jako zbytečné omezení – množství kvalitních autorů na české scéně mě překvapilo. Někteří pomohli radou, jiní se zapojili dokonce jako betačtenáři. Jejich pohled zvenčí měl pro text zásadní význam a bez jejich připomínek by Cesty Kabanu nevypadaly tak, jak vypadají dnes. Taky jim tímto patří mé doživotní díky!
Asi každý autor dříve nebo později do nějaké postavy promítne sám sebe. Která z postav je to u vás?
Něco ze mě jako autora se objeví v každé postavě – v těch, které obstojí, i v těch, které selhávají. Někde jde o drobnost, jinde o výraznější rys. A pak jsou postavy, s nimiž vás spojuje třeba jen maličkost jako obyčejná radost z toho, že samy sedí pod hvězdnou oblohou a vychutnávají si klid.
Co byste dělal, pokud byste potkal Ghana v noci v temné uličce?
Pozvání na pivo by byla první a nejrozumnější volba. A hned potom by přišla omluva, zahráli bychom si šachy nebo se vrhli na karban.
Po jaké knize sáhnete, když si chcete od svého světa odpočinout?
Pokud jste čekali, že bude první volbou fantasy, tak tam si hodně vybírám. Spolehlivým návratem zůstává Malý princ nebo Shakespearovy hry. Pak prostě miluju audioknihy… třeba Lovecraftovy povídky načtené panem Krobotem – jeho hlas jim dodává boží atmosféru. A až loňský rok jsem se urputně začetl do krimi thrillerů od Cartera nebo Weavera. Navíc jsem je proložil prvními třemi díly Duny, asi potřetí v životě, trilogií Šedí bastardi a novým Spasitelem od Weira. Z české tvorby jsem si zamiloval sérii Legii a Hustej nářez. Mám nejspíš rád dlouhé série, jak na to koukám.
Takže se asi nemusím ptát, co byste říkal na audio Lesočerta, že? Kdo by byl podle vás nejlepší interpret?
Byl by to malý splněný sen. Mám spoustu oblíbených hlasů. Jmenovitě třeba: Matouš Ruml, Otakar Brousek ml., Jirka Wittek, Martin Stránský, Jakub Saic, Lukáš Hlavica, Pavel Soukup a mnoho dalších. Vážně nechci říkat, kdo by byl nejlepší, ale pokud se pustíme do audioknihy, hrozně se těším na spolupráci s tím, kdo tomu dá svůj čas.
Rozhodl se už Ghan pokračovat ve svém příběhu, nebo prozatím mlčí (aka kdy se můžeme těšit na další díl)?
Ghan ani ostatní přeživší nezůstali stát. Příběh pokračuje, jen si zatím drží odstup od hotové podoby. Potřeboval by víc souvislého času, než kolik mi běžný režim dovolí. Ideální by byl měsíc nebo dva dovolené někde v horách s wi-fi, kdy by se dalo věnovat jen psaní a následné redakci. Pak by na sebe pokračování nenechalo dlouho čekat.
Je něco, co byste rád čtenářům vzkázal, nebo necháte knihu, aby promluvila sama za sebe?
Jestli jste dosud váhali nad českou fantasy tvorbou, dejte jí šanci. V českém rybníčku se často objevují skvěle napsané příběhy. Cesty Kabanu (první díl série Lesočert) teď míří mezi čtenáře a s tím přichází i vědomí odpovědnosti – vůči vám čtenářům i vůči nakladatelství. Mým přáním zůstává jediné: abyste si k postavám našli vztah, aby vám na nich záleželo a abyste s nimi chtěli zůstat až do konce.
Vojtěch Mokrý
